Sunday, November 2, 2014

Proč běhání není pro každého


Když se mě někdo zeptá, co na tom běháním vidím, uvědomím si, že vlastně sama nevím. To mě potom donutí se zamyslet nad tím, proč je běh pro tolik lidí utrpením. Kde je ta hranice, kdy člověk běhá pro radost a kdy z donucení.
Ani u mě to nebyla láska na první pohled výběh. Jako prvňačku mě rodiče příhlasili na atletiku (kde jsem mimochodem vydržela celých 5 let!), kde jsem byla vždy mezi posledními, nejpomalejší, nikdy jsem do dálky nepokořila 3 metry a jediné, co mi trochu šlo byla 5ti minutová vybika nakonec... Potom jsem přešla na volejbal a běh nemohla dlouho ani cítit.  Pak přišlo to nevyhnutelné období, kdy jsem dorostla a začla spíše růst do šířky, což se mi samozřejěm nelíbilo. K tomu se přidala i moje ctižádostivost, když jsem nechtěla být neustále v bězích poslední a začala běhat. A kupodivu to nebylo tak hrozné! Spíš naopak. Od té doby jsem běhala pořád, skoro každý den. Nějaké udržování postavy už dávno nebylo mojí motivací, to bylo jen příjemným vedlejším účinkem. A čím víc se mi zlepšovala kondice, tím více mě to bavilo.


Běhání ale není pro každého. Ten co se vám pomalu vysměje, že rádi běháte, a nebo to okomentuje, že vy to přece nepotřebujete, asi nikdy cestu k běhání nenajde. Já jsem nikdy nebyla soutěživý typ. Vlastně spíše naopak. Všechny ty týmové závody na tělocviku apod. byly pro mě noční můrou, snažila jsem se, jen aby na mě ostatní nebyli naštvaní. V celé mojí volejbalové kariéře jsem se utápěli na spodním žebříčkách a mě to ani trochu nevadilo. Nevadí mi prohrávat. A pak přišlo běhání. Na světě nenajdete sport, kde byste vyhrál i jako poslední. Doběhnout ať už svůj první kilometr nebo maraton, vy víte, že jste překonali sami sebe a to, že před vámi byly tisíce dalších, je vám v té chvíli jedno. Vaším jediným soupeřem v tomto případě jste jen a jen vy.

Další otázkou, co mě vždycky zarazí, je, na co při běhu myslím. Že to přece musí být hrozná nuda se hodinu utápět ve vlastních myšlenkách. A zde je ta chvíle, kdy se pozná člověk, kterému nevadí být chvíli sám. Jedním z důvodem, proč tolik tuhle hodinu miluju je právě to ticho. Jediné co je slyšet je zpívání ptáků nebo šumění větru, nikdo se vás na nic neptá a je to pro mě něco jako pro ostatní hodina u televize. A o čem to přemýšlím? Vlastně o ničem. Občas si v duchu zpívám, přemýšlím o šíleně hlubokých věcech :D nebo občas dokonce mluvím sama se sebou v němčině. Ale to je vedlejší. Nejsem člověk, co je rád ve velké společnosti. Mám radši jen užší kroužek přátel a bez nerušených výběhů nebo i posilovny se sluchátkama si už nedokážu život představit.


Všechny tyhle faktory můžou za fakt, že většina lidí u běhání nezůstane. Obzvláště potom těch, kteří běhají jen kvůli postavě. Proto mě všechny ty otázky "kolik běhat abych hubla" vždycky naštvou. Ano, je to jeden z nejúčinnějších způsobů, jak se zbavit kil navíc, ale věřte mi, že pokud je tohle ta jediná věc, co vás vytlačí ze dvěří, déle než měsíc vám to nevydrží. (Pokud teda nemáte dost silnou vůli). Tím ale nechci všechny zatím nebězce demotivovat! Samozřejmě to chvilku trvá si běh zamilovat, ale jestli u toho opravdu chcete vydržet, musíte k tomu mít povahu. (A na začátek trochu trpělivosti. (Bez kondice to totiž stojí zaprd si vždy). Ne nadarmo se říká, že většina běžců jsou podivíni.


11 comments:

  1. Taky mám ráda ten čas, který při běhu trávím jen sama se sebou :) Vždycky přijdu na věci, které se mi normálně nepodařilo vyřešit a krásně si vyčistím hlavu :)
    http://fitlucy.blogspot.cz/

    ReplyDelete
  2. Jsi výborná a toto je naprosto výborný článek :)♥♥

    ReplyDelete
  3. Krásný článek! Náhodou motivuješ perfektně :)
    Young, wild and free

    ReplyDelete
  4. To je moc pěkně napsané. Já osobně neběhám, zkusila jsem to, ale zatím se na to prostě necítím. Běh jsem nezatratila, jen jsem ho posunula na seznamu do kolonky "později". :-D bára.kára blog

    ReplyDelete
  5. skvělý článek, sama běhám :) ale jsem asi úplně jiný typ než ty.. miluju soutěživost, sama jsem tak soutěživá, že to některé až štve a nemůžou vystát, že se i na blbém tělocviku snažím :) musím přiznat, že se mi někdy jít běhat nechce a musím se donutit, ale když už vyjdu a až doběhnu do cíle, tak jsem ta nejšťastnější na světě. Mám otázku : Myslím, že je lepší běhat pořád tu stejnou trasu a vidět, že jsme schopní to zaběhnou rychleji a rychleji, nebo trasu střídat ?? :)

    ReplyDelete
  6. krásně jsi to vystihla :)

    http://gethealthyandfitwithus.blogspot.cz/

    ReplyDelete
  7. "nekdy si povidam sama se sebou v nemcine" hahaha nekdy musime jit spolu a pekne si pokecame pritom :D

    ReplyDelete
  8. Skvělý článek, přesně o tomhle jsem při včerejším běhu přemýšlela - že není běžec jako běžec a že opravdovou lásku k běhu si člověk úplně nevykouzlí, dokonce ani časem. Někdo je zkrátka typ na akčnější sporty, soutěže nebo třeba kolektivní sporty, někoho zase těší tanec..
    Pro mě je běh relax, uvolnění, většinou se na něj těším a pokud ne, tak běhat zkrátka nejdu a nebo si zacvičím doma, protože vím, že bych si to stejně neužila :)
    Zjistila jsem také, že nejsem schopná běhat s ,,parťákem" a naopak mě přítomnost někoho dalšího krajně rozčiluje :D

    ReplyDelete
  9. Moc dobrý článek, dodalo mi to energii a motivaci :)

    ReplyDelete